Nádherně slunečný byl ten prosincový pátek a mě to samozřejmě vytáhlo na zahradu. Znovu jsem se ujistila, že do mého vykolíkovaného prostoru 6,1 x 3,7m dostatečně svítí sluníčko a stíní pouze dva stromy od jihu. To by mělo být v létě naopak ku prospěchu a můj nový příbytek pro rajčata se tak nebude přehřívat. Plocha je to veliká a já už počítám, kolik rostlinek se mi tam vejde.
Do skleníku jsem dotáhla veliký sud a chci ho naplnit vodou. Vysloužila jsem si za to kritiku, že voda zamrzne a sud praskne. Já si to nemyslím. Stačí trocha slunečních paprsků a skleník se ihned vyhřeje a voda nějaké to teplo akumuluje. No uvidíme. Pro jistotu se kouknu, kolik takový sud stojí. Do skleníku jsem nanosila spoustu vody a to hlavně na záhonky. Potřebuji, aby se organika stihla do jara dokonale rozložit a na sucho to nelze. Nosila jsem vodu z řeky, kde momentálně řádí těžká technika a rekonstruují se oba splavy, mezi nimiž se naše zahrada nachází. Voda je tak zakalená a špinavá. Mění se tím taky koryto a tam kde byly tůňky je hromada kamení.
Nošením vody jsem se zadýchala a tak jsem si na nejslunečnější místo postavila židli, donesla deku, nasadila sluneční brýle a jala se absorbovat přírodní tolik potřebný vitamín D. Paráda. Ovšem ani zdaleka nemůžu říct, že bych měla na zahradě uklizeno a závidím kamarádovi, který je pilný jako včelka a už prý klidně může napadnout sníh. Naši zahradu zdobí věže použitých nopových ohrádek a já dumám, kam s nimi. Asi je tam nechám, snad neuletí.
Večer jsem si mázla nohy skvělou kostivalovo-konopnou mastí. Až zase bude takto krásně slunečno, budu jako rybička.
Taky bych řekla, že ti ta voda v sudu nezmrzne. Ve skleníku mi voda nemrzne ani v konvích – nechávám ji tam pro pejska, protože přírodní (dešťová nebo rozpuštěný sníh) mu šmakuje daleko víc než voda z kohoutku 🙂
Blbý je, že v našich končinách od začátku října vitamín D ze slunce už nevyždímáš ani kdybys na té židli seděla nahá 🙂 .