Za posledního půl roku jsem opustila naši zahradu na více než jeden den teprve dvakrát, vždy to byl průšvih.
V březnu jsme se vydali do Tater kvůli mým nedostatečně funkčním plícím. Vyjížděli jsme za krásného, teplého a slunečného počasí. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že během jediné velmi mrazivé noci mi zmrznou všechna venku umístěná rajčata (mohla jsem je schovat), důkladně omrznou citrusy ( mohla jsem je schovat) a drobné ztráty budou rovněž ve skleníku (schováno bylo).
Po dlouhém váhání a rozhodování jsme se na tento víkend vydali do Prahy. Nikdo nepředpokládal, že Velička během jediné noci dosáhne na třetí povodňový stupeň. Je docela adrenalinová situace, sedět v Praze u Vltavy a sledovat zpravodajství na Prima CNN, jak nejkritičtější situace na celém toku řeky je sto metrů od našeho baráku. Tak bleskově jsme z Prahy ještě nedorazili a to 70% jízdy po dálnici je doprava svedena do jednoho pruhu. Příště jedu rozhodně vlakem, nemám zapotřebí po každé cestě po dálnici vyhledat psychiatra.
Je hluboko pod moji úroveň, komentovat toto počasí slovníkem vulgárním, nehodlám ani lamentovat, že jsme trestáni a máme vytopené baráky za to, že jsme si dříve stěžovali na veliké sucho. Takový primitivismus nemám naštěstí v genech. Velička byla v dubnu na 7% průtoku a tedy nejvíce suchou řekou v republice a nyní je v ní zase pro změnu vody nejvíce.. Mám v plánu se z nastalé krizové situace poučit a příští sezónu udělám maximum pro to, aby moje rostlinstvo nebylo vydáno rozmarům počasí tak bezbranně na pospas.
V Praze bylo fajn a zašli jsme si na oběd do libanonské restaurace. Byl to pro mně jeden z nejúžasnějších gastronomických zážitků v životě. Na stůl nám byla předložena spousta talířků s báječnými pokrmy a takový pečený lilek mně doslova uchvátil. Vyžebrám od kuchaře recept, slíbila jsem mu jako úplatek bedničku svých luxusně vychucených rajčat, a příští rok zavrhované lilky vezmu na milost a nějaké se pokusím vypěstovat.