Dnes jsem konečně zastihla kamarádku před domem. Tlačila jsem na vozíčku máti na poštu pro důchod a já jsem odesílala spoustu obálek se semínky. Máti chodit může a to s berlí, ale na poštu je to daleko, trvalo by nám to dlouho. Mimochodem má ten důchod výrazně vyšší, něž na kolik si stát cení můj přínos pro společnost.
Veroniku jsem požádla, zda bych si nemohla ustřihnout nějakou větvičku z jejich nádherného fíkovníku. Donesla mi zahradnické nůžky se slovy „Ustřihni si, co chceš.“ Fíkovník prý mívá bohatou brebu a většinou dozraje i hlavní úroda. Plodů je prý tolik, že spoustu rozdá a ještě zbyde na marmeládu. Obrovské fialové „hrušky“ mě doslova uhranuly. Tak se teď pokusím ten poklad zakořenit.
Za plot čouhá větviček ještě spousta a já mám povolen jejich odstřih.