Tak jsem se včera opět utápěla ve své podzimní letargii. Jen uvařit oběd byla pro mě fyzicky téměř nezvládnutelná událost. Jenže pak jsem zjistila, že se mi nějak nečekaně brzy z vajíček vylíhly housenky nádherného motýla Rothschildia Inca a bylo po letargii.
Housenky, a je jich 25, okamžitě začaly velmi aktivně běhat po plastové krabičče a hledat něco k snědku. Živí se Ptačím zobem a u nás na zahradě ho nemáme. Takže jsem obešla kus břehu řeky a na žádný zob jsem nenarazila. Ideální by byl ten s tuhými oválnými listy, který v zimě opadává jen částečně a já bych tak měla těm hladovým tvorům co servírovat.
Tak jsem sedla na kolo a vyrazila do terénu. Naštěstí jsem objevila u jednoho domu kus pečlivě ostříhaného plotu právě z Ptačího zobu vejčitolistého a u hřbitova pak nádherné keře toho obyčejného. Housenky chvilku mapovaly terén a pak se do jídla s vervou pustily. Mám z nich velikou radost.
Housenky Martináče hedvábného rostou před očima a už jsou to i šest cm dlouhá tlustá stvoření. Za jeden den sežerou větev bobkovišně. Ze síťovaného prádelního koše je slyšet docela hlasité chroustání.