O skutečnosti, že rajčata, která si můžeme koupit v supermarketech, nemají žádnou chuť, byla napsána spousta článků. Kdysi jsem se domnívala, že pokud vyberu semínka z koupeného rajčate, vyseji ho a poskytnu mu kvalitní zeminu, výživu, vodu a hlavně dostatek slunce, sklidím chutná rajčata. To byla ovšem chybná úvaha, spíše zbožné přání. Ten správný gen, který šlechtitelé potlačili, aby rajčata nedozrávala a neměkla a vydržela někdy dlouhou dopravu a vypadala na pultech obchodů několik týdnů svěží, tak ten jsem svojí byť vzornou péčí do rostlin nedostala.
Pro svoji potřebu nepěstuji rajčata LSL a snažím se vyhýbat i hybridům, dávám přednost heirloom odrůdám. Loni mě překvapila naprosto dokonalá chuť většiny rajčat, která jsem sklidila. Neustále jsem ochutnávala a ochutnávala a dumala, čím to může být. Bylo velké sucho, já jsem měla nedostatek vody na zalévání a tak se patrně minerální látky zodpovědné za chuť zkoncentrovaly.
Teď mě ovšem napadlo, že to může být i minimálním hnojením. Z práce jsem se vracela utahaná a na míchání nějakých hnojiv jsem už neměla energii. Četla jsem o vinaři z Toskánska, který všechno dělal jinak, než mu radili jeho zkušení sousedé. Vysázel těsné řádky místo širokých a nepoužíval žádná hnojiva. Jeho réva byla neduživá a hrozny droboučké, taky je probíral, aby veškeré cukry a minerály proudily do menšího počtu hroznů, v nichž se tak lépe zkoncentrovaly všechny chuti. Víno měl vynikající.
Provedu tedy letos experiment a několik rostlin podrobím takovému trápení a stejný počet budu přiměřeně zalévat a hnojit. Upřednostním tedy chuť před produkcí. Jsem zvědavá, jestli mezi plody budou tak výrazné chuťové rozdíly, aby to moje smysly byly schopné rozeznat. Rajčata na obrázku neměla chuť žádnou.