Moje babička žila v cihlovém domku se zahrádkou v hornické kolonii v Petřvaldě na Severní Moravě. Vychovávala pět dětí a taky mě, jako první vnouče. Prarodiče ještě vlastnili pozemek s chatkou, kterému jsme říkali Ranč u lesa. Všichni se shodují na tom, že jsem po ní podědila ony zahradnické geny.
Zažila jsem žně a dobře si pamatuji, jak mě fascinovala mlátička. Měla jsem za úkol krmit kapry v dědově rybníčku. Na Ranči byla spousta domácích zvířat a já jsem se bála housera, který na mě syčel. Nejraději jsem měla ovečky. Nechybělo ani prase a tedy ani každoroční zabíjačka. Dodnes mám nejraději jelito.
Tak jsem nastrouhala červenou řepu, uvařila kroupy a začala dochucovat. Hmota časem začala připomínat prejt, ale neměla jsem k dispozici žádné střívko. Tak jsem vytvarovala karbenátky a obalené v trojobalu jsem je usmažila. Chutnaly naprosto famózně! Kdysi jsem se ve svém vegetariánském období o něco podobného pokoušela vyrobit z čočky a čočkový prejt byl ještě více věrohodný a chutnal taky skvěle. Vzpomínám si, že jsem ho pekla v remosce.
Vracím se ke kořenům. Občas neodolám a originál jelita si u našeho řezníka koupím.