Jsem doma. Opouštěla jsem svoje rostlinstvo v tričku s krátkým rukávem a s plavkami v kufru, ty jsem dokonce i použila. Při včerejším večerním návratu by se mi šikla zimní bunda.
Můj pobyt ve Vonoklasech, což je „zapadákov“ kousek od Prahy, kde nemají ani poštu a místní fotbalový klub hraje až třetí třídu, důkladně prověřil moji fyzickou a psychickou kondici. Starost o dvě děti mě kupodivu nezlikvidovala. Ovšem musím přiznat, že celodenní skákání na trampolíně, neustálé kopání do fotbalového míče, házení tyčkami od rajčat jako oštěpem, uspávání vnučky formou botanické přednášky s kočárkem plným jeřabin, žaludů, šípků a jiných podzimních plodů, příprava snídaně, oběda, večeře a několika svačinek pro věčně hladové děti neustále stojící u otevřené lednice či spíže bylo pro moji tělesnou schránku docela náročné.
Ukuchtíte puding z 500ml mléka, do skleniček nacpete spoustu ovoce, oříšků a různého výživného zrní a hmota ještě nestihne ani vychladnout a už jsou všechny skleničky prázdné. Vše musí být bez lepku a cukru. Veliký úspěch měla moje pečená kachna s bezlepkovým knedlíkem a červeným zelím. Pak dcera dovezla z porodnice další hladový uzlíček a nebude to dlouho trvat a u té ledničky budou stát všichni tři.
Měla jsem k dispozici krásný pokojík s koupelnou a WC, ale zvolila jsem si pro spánek proutěnou sedací soupravu na venkovní terase. Ta je situovaná na východ a tak mě každé ráno budily paprsky vycházejícího slunce. Taky mám díky tomu novou „kamarádku“ sice mlčenlivou ale velmi pracovitou. Moc mě bavilo pozorovat robotickou sekačku Husquarna, která každé ráno soustředěně jezdila po trávníku a velmi šikovně se vyhýbala všem překážkám. Někdy ji ale docela trvalo vymotat se z lesíka vzrostlých borovic. Po práci ukázněně zajeja do své nabíjecí stanice. U nás by jisto jistě zabloudila.
Je šílené mokro a já se jdu kouknout na zahradu. Z okna vidím krásně se vybarvující plody tomelu.