Pokud jsem na vysoké škole chtěla dostat zápočet z programování, je logické, že jsem musela vymyslet a realizovat nějaký ten program. Na odraz ping pongového míčku od zdi jako můj syn, jsem si netroufla. K dosažení cíle bylo tenkrát potřeba zvládnou jazyk Fortran, naučit se pracovat s děrnými štítky a včas si rezervovat místo u počítače. Ten tehdy zabíral celou jednu místnost. Výzvy já mám ráda a tak jsem to zvládla na plný počet bodů.
Můj do včil používaný a po synovi poděděný notebook už prý pomalu dosluhoval a tak jsem kupodivu nedostala mnohem lepší ovšem opět odložený kus a pod stromečkem jsem objevila zbrusu nový počítač. Nějak nemůžu uvěřit, že ta malá krabička ztrácející se na mém pracovním stole, zvládne vše, co potřebuji. Disponuje prý obrovskou pamětí, mně už paměť občas malinko vynechává a tak se tedy spolehnu na techniku.
Měli jsme spolu se svým starým věrným notebookem takový ranní rituál. Než on se probral ze spánku, nažhavil všechny potřebné součástky a pozdravila mě rozzářená obrazovka, tak jsem si stihla uvařit kafe nebo vyluhovat čaj. No je nová doba 🙂 Tento mrňous na mě blikne během mého jediného nadechnutí.