Téměř celou neděli jsem byla v práci, odjížděla jsem z domu v devět ráno a vrátila se v devatenáct večer. Je to docela na palici dorazit v sobotu z odpolední v noci a v neděli ráno opět zasednout na stejnou židli. Proč já jsem vlastně plýtvala drahoceným časem na cestu domů, mohla jsem si zdřímnout přímo u té pokladny, ušetřila bych pohonné hmoty. Abych to vše ve zdraví a nepoškozenou psychikou zvládla, stanovila jsem si několik pravidel – nebudu se dívat vlevo, kde je neustále dlouhá fronta, nebudu nevěřícně kroutit hlavou nad věcma, které jsou lidi schopni za své těžce vydělané peníze nakoupit, budu se usmívat a pokusím se myslet na něco hezkého. Pokusím se co nejdéle pracovat na „autopilota“ a nebudu sledovat čas, který se vůbec nehýbe.
Pokladní by měla v ideálním případě obsloužit za hodinu 50 zákazníků, takže za mých dnešních 8 hodin to činí 400. Já jsem dala 650 a jsem sedřená jak borůvka, jsem zbytečně rychlá a mojí pomalí kolegové se tak nenadřou a to za stejné peníze. Dnes bylo největším hitem máslo za 22.90 Kč. Jde o máslo polské, do kterého naši severní sousedi nacpali spoustu vody a nechali ho dlouhodobě zmrazit jako státní železnou zásobu, možná pro případ války? Teď ho rozmrazili a vrhli na náš trh. Nekoupila bych ho ani za pět korun.
Poslední hodinu jsem dumala nad tím, co si koupím za odměnu. Několikrát jsem v duchu prošla celý obrovský hypermarket, sledovala jsem jako inspiraci zboží na páse a dlouho mně nic nenapadlo. Zvítězilo kvasnicové pivo Bernard. Zítra jdu do bitvy znovu.