Alice je odrůda polská a vždy se mi moc líbila. K jejímu pěstování jsem se dostala ovšem až letos. Semínka jsem vyměnila s Monikou.
Rostlina mě překvapila, když si jako hlavní výhon zvolila obrovské květenství. Naštěstí jsem neměla vylámané zálistky a tak jsem ji tři mohla ponechat. Jenže to obrovské množství plodů na prvním vijanu očividně brzdilo další vývoj rostliny a tak jsem na každém ze tří výhonů nechala jen jeden vijan. I tak je ovšem počet plodů více než dostačující.
Krása velikých masitých rajčat je očarující, ovšem chuť mi bohužel připadá naprosto fádní a nezajímavá, taková rozmočená. Že by to bylo zálivkou? Je to možné a tak jsem příděl vody stopla a uvidíme. Rostlina roste na velmi vyhřátém a slunečném dvoře, takže podmínky pro dokonalé vychucení má ideální. Ještě jí tedy dám šanci se polepšit.
Tak jsem zastavila kohoutek s vodou, nechala rajčata na rostlině dokonale dozrát a chuť se zlepšila, je pikantní, malinko kyselejší a osvěžující. Očekávala jsem sladké ovocné tóny, ale ty přítomny nejsou, ta pikantnost je příjemná.
U mě bývá Alice’s Dream mezi nejsladšími rajčaty s nejbohatší chutí. Asi jako když srovnáš napůl usušenou jahodu s jahodou nacucanou vodou. Po kyselosti ani stopy. Nejlahodnější jsou zapomenuté plody, které už ztratily žlutou barvu. Nebo ty, které nejdéle vydrží utržená a někde schovaná. Nebo je to tím, že když rajčatové rostliny dorostou, tak je nezalévám na vyvýšeném záhoně vůbec (pokud to nezhatí průtrž mračen) a v květníku jen tak, aby úplně neuschly. Prostě se na ně vykašlu a mají suchý odchov 🙂 Zalévám pravidelně jen ta, u kterých tuším, že by mohla trpět hnilobou špiček plodů.
No já jsem si to odvodila, že jsem tu chuť tou zálivkou zředila. Je mi je těch rostlin na žhavém dvoře letos líto, jinak je taky držím v suchu.