Ten včerejší vítr se mi snažil zabránit ve veškeré činnosti na zahradě. Všechno lítalo a nejvíc mně rozčilovala neustále padající stínící tkanina na skleníku, ve kterém byl tak šílený hic.
Nakonec jsem se vrhla na ten nejzanedbanější roh naší zahrady a udělala jsem si tam trucovnu. Pod vysokánským světle zeleným modřínem a červenou lískou se moc hezky sedí. Asi o dva metry dál hučí malý splávek na řece a ten zvuk je nádherně uklidňující. Dokonce jsem si tam donesla svůj luxusní obědový salát, který obsahoval jedny z posledních okurek Minisprint a skvělý bio sýr s koriandrem od kamarádky Jany, která sýry umí dokonale. Naše kočka dospěla k názoru, že tak dobrou mňamku je potřeba z misky důkladně vylízat. Okurku Minisprint, která stále roste a plodí na okenním parapetu, už asi zlikviduji. Nejenže splnila moje očekávání, ale svoji produktivitou a kvalitou plodů mně dostala do kolen. Možná ji ještě nějaký prostor ponechám, za zásluhy. Její mnohem mladší kolegyně už si žádá prostor ve skleníku, který tam zatím jaksi není.
Dám si malinkou pauzu a v úterý se na to vrhnu, tedy pokud Trjoška neuletí. Ten skleník je boží, ani se nehne a uvnitř je nádherný klid a bezpečí. Vichr elegantně sjede po oblouku aniž by se měl čeho zachytit. Jakýkoli fóliovník už by byl srolovaný na plotě.